Přeskočit na hlavní obsah

Tři vtipy mého druhého porodu

Na konci listopadu se nám narodilo druhé dítko. Konec těhotenství a porod byly, když se na to dívám zpětně, vlastně celkem vtipné, ale začnu spíše paradoxem než vtipem. 

Honem ven!!!
Tahle zkušenost se dá totiž jako vtipná označit jen v uvozovkách. Termín porodu jsem měla 23. listopadu, ale otevírala jsem se už od září. Tělo v klidu pracovalo. Moje gynekoložka strašila, že dítě nedonosím. „Otevírala jsem se ale i minule a dceru jsem donosila bez problémů,“ bránila jsem se. Jen se na mě pohrdavě podívala. Vysvětlení nepřišlo.

Na začátku listopadu (37+0) prohlásila, že porodím do tří dní. Nestalo se. Za dva týdny (39+0) řekla, že se mám hlásit v porodnici a chtít vyvolat porod. „To tam mám přijít a říct, že chci vyvolat porod před termínem? Já ale nechci. A proč? Je něco mně nebo miminku?“ „Něco je špatně, když se otevíráte, ale nerodíte. Už vás tu nechci vidět, vyřiďte si to v porodnici.“ Já už vás taky nechci vidět, proběhlo mi hlavou. V porodnici mi doktor řekl, že nevidí k vyvolání důvod.

Za pár dní jsem byla na příjmu se silnými poslíčky. Doktorka, která měla noční službu, chtěla, když kontrakce ustaly, vyvolávat porod. „Proč nemůžeme počkat? Je něco dítěti nebo mně? Vždyť ještě ani nebyl termín porodu.“ Bez odpovědi, opět pohrdavý pohled. Nakonec mi primář vysvětlil, že by vyvolával kvůli riziku překotného porodu, když jsem tak otevřená. „Já se ale otevírám už dva měsíce! Chci počkat minimálně na termín porodu. Je něco mně nebo dítěti?“ "Ne, je to jen prevence." Podepsala jsem, že mě varoval, a jela domů.

Druhý den na kontrole jiný doktor jen koukl na monitor a řekl, že je vše v pořádku. Vyprávěla jsem mu, co mi řekla moje gynekoložka, lékařka na nočním příjmu, primář. Usmál se. „Já to na překotný porod nevidím. Od první kontrakce podle mě máte tak dvě hodiny. Dojedete v klidu, ale na nic nečekejte a jeďte.“ Zvláštní, jak se ti čtyři doktoři lišili v odhadu. Pravdu měl ten poslední.

Já můžu, jsem připraven
Dítko se skutečně narodilo 2 hodiny od první kontrakce. Sice jsem nečekala a volala sanitku hned, ale trvalo, než pro mě přijela. Sympatickému záchranáři, který přestal vyplňovat papíry, když viděl, jak stahy sílí, a šel mě držet za ruku, jsem pár kilometrů před porodnicí oznamovala, že mám velkou potřebu tlačit. „Jsem připraven, já můžu,“ hlásil a vytáhl pytel s nápisem, který si přesně nepamatuju, ale stálo tam něco jako „rychlý porod v sanitce“.

Když kontrakce trochu polevily a já věděla, že to už do té porodnice dáme. Mezi stahy jsem se snažila trochu konverzovat, abych se uklidnila. „Máte děti?“ ptala jsem se záchranáře. „Ne, přítelkyně by chtěla, ale já chci nejdřív dostudovat.“ „Vy ještě studujete?“ vyjekla jsem. „V pohodě, už jsem dělal dost porodů. Studovat se dá až do sto padesáti.“ „A vaše přítelkyně to ví?“

Každopádně záchranáři byli úžasní, a když jsem se vrátila z porodnice, tak jsem jim napsala poděkování. Ještě jednou posílám díky do Pragomediky.

U kluků to vypadá takhle?
Rodila jsem večer, ráno mi na kontrole dělali ultrazvuk, aby odhadli váhu. Poprosila jsem lékařku, aby se podívala i na pohlaví. Pořád jsme ho neznali. U mé doktorky tahle informace stála 600 Kč, což jsem odmítla zaplatit, jak už jsem psala, a v porodnici nebyl do té doby čas se na pohlaví dívat. „Asi to bude kluk,“ hlásila teď doktorka. Měla jsem stejný pocit, bylo to tak jiné těhotenství než se svišťulkou, myslela jsem si, že jsem na jednom z předchozích ultrazvuků viděla penis a kuličky.

Po porodu jsem miminku opatrně nakukovala mezi nožičky. „Ten pytlík je nějaký divný, takový rozpůlený, ale doktor říkal, že je dítě v pořádku, tak to asi takhle u kluků po porodu vypadá… a kde je pindík? ..." běželo mi hlavou. Pár vteřin trvalo, než mi to došlo. Holka je to! Úplně jiná než ta první! A i když je to pořádný cvalík, je to moje malenka. Oproti svišťulce je drobounká. Až teď mi došlo, jak velká svišťulka (budou jí tři roky) už vlastně je. Máme dvě holčičky – svišťulku a malenku, každá je úplně jiná!

PS: Toto je poslední blog, kde píšu svišťulku s malým "s". Z obecného oslovení pro holčičku sviště se stala přezdívka. Malenka tedy musí být od teď také s velkým M. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak naučit dítě chodit na nočník?

Dalo nám to hodně práce! Jaké rady jsem dostala? Co fungovalo a co ne? Jak poznáte, že nastal ten správný čas? Některé dítě - jako sousedovic Anička - je připravené v roce a půl. Jiné - jako naše Svišťulka - teprve ve dvou a půl letech. I kdybych se stavěla na hlavu, nezvládla bych ji to naučit tak brzy jako sousedka. A tak mi nezbývalo nic jiného, než si opakovat, že se dítě má začít učit, když je připravené ono, ne já. Beco, ekologický nočník Obecně se tvrdí, že dítě je připraveno učit se chodit na nočník, když umí chodit, dojde k němu samo a stáhne si kalhoty. Dále si musí uvědomit, že močí, a to, že je mokrá plena. Pokud mu vadí, že plenu má, že je pokakané nebo počůrané, snáz mu vysvětlíte, proč na nočník chodit.  Na učení potřebujete čas a klid. Jak začít? Kupte nočník . Nějaký, který se bude dítěti líbit. Musí ho mít rádo. Ujistěte se, že se mu bude trůnit pohodlně, že je stabilní (není nic horšího než upadnout v tak důležitý moment). Promluvte si s dítětem ,

Kolik stojí látkování?

Když začínáte s látkováním, musíte koupit plenkovou výbavičku a to není levná záležitost. Samozřejmě záleží na tom, jestli vám někdo může něco půjčit, jestli chcete nové, nebo starší pleny, který typ si vyberete, kolik jich chcete. Jestli, když už látkujete déle, dokážete odolat novým krásným vzorům, nebo stále něco přikupujete.  Zatím těmhle Ella's house odolávám :-) Uvidíme, jak dlouho to ještě zvládnu Každá maminka, tak zaplatí za látkové pleny jinou částku. I průběžné náklady se liší, voda je v různých městech různě drahá, u elektřiny záleží na dodavateli. A ještě větší rozdíly jsou v cenách prášků a dalších přípravků . Proto není vůbec snadné spočítat, na kolik to zhruba obecně vyjde. Porovnání s jednorázovkami je ještě těžší. Ceny papírových plen se také hodně liší - různé typy, různé značky, slevové akce... A aby to bylo ještě komplikovanější, každá přebalujeme různě často . Moje maminka například přebaluje v jednom kuse. Naučila se to kdysi se mnou. Řvala jse

Holky nemůžou čůrat vestoje

To prostě nejde. Holky čůrají jedině vsedě. Tuhle starověkou pravdu mi maminka předala už kdysi dávno a já si myslela, že ji úplně stejně předám svojí holčičce. Ale ono to asi nepůjde. Na jednom slevovém portálu jsem kdysi našla speciální trychtýř , díky kterému mohou ženy čůrat vestoje. V reklamním textu psali cosi o osvobození žen. Muži to mají snazší. Stačí jim najít zeď, plot, strom, ale my holky… Rozklikla jsem odkaz, chtěla jsem ten zázrak vidět. Jak můžou holky čůrat vestoje? A nefascinovalo to jen mě. Viewegh se nad tímhle vynálezem (nezkoušela jsem ho a ani nedržela v ruce, takže si jeho funkčnost netroufám posuzovat) pohoršuje ve svém románu Biomanželka . Když nechám stranou tenhle a možná i další jemu podobné aparáty, neumím si představit, že by to šlo. Moje holčička mě ale velice rychle přesvědčila o opaku. Nejde, nesmíš, nedělej Počítali jste někdy, kolikrát za den řeknete svým dětem, že něco nejde? Svišťulka se snaží postavit pod stolem a já jí vysvětluju