Přeskočit na hlavní obsah

Tři vtipy mého druhého porodu

Na konci listopadu se nám narodilo druhé dítko. Konec těhotenství a porod byly, když se na to dívám zpětně, vlastně celkem vtipné, ale začnu spíše paradoxem než vtipem. 

Honem ven!!!
Tahle zkušenost se dá totiž jako vtipná označit jen v uvozovkách. Termín porodu jsem měla 23. listopadu, ale otevírala jsem se už od září. Tělo v klidu pracovalo. Moje gynekoložka strašila, že dítě nedonosím. „Otevírala jsem se ale i minule a dceru jsem donosila bez problémů,“ bránila jsem se. Jen se na mě pohrdavě podívala. Vysvětlení nepřišlo.

Na začátku listopadu (37+0) prohlásila, že porodím do tří dní. Nestalo se. Za dva týdny (39+0) řekla, že se mám hlásit v porodnici a chtít vyvolat porod. „To tam mám přijít a říct, že chci vyvolat porod před termínem? Já ale nechci. A proč? Je něco mně nebo miminku?“ „Něco je špatně, když se otevíráte, ale nerodíte. Už vás tu nechci vidět, vyřiďte si to v porodnici.“ Já už vás taky nechci vidět, proběhlo mi hlavou. V porodnici mi doktor řekl, že nevidí k vyvolání důvod.

Za pár dní jsem byla na příjmu se silnými poslíčky. Doktorka, která měla noční službu, chtěla, když kontrakce ustaly, vyvolávat porod. „Proč nemůžeme počkat? Je něco dítěti nebo mně? Vždyť ještě ani nebyl termín porodu.“ Bez odpovědi, opět pohrdavý pohled. Nakonec mi primář vysvětlil, že by vyvolával kvůli riziku překotného porodu, když jsem tak otevřená. „Já se ale otevírám už dva měsíce! Chci počkat minimálně na termín porodu. Je něco mně nebo dítěti?“ "Ne, je to jen prevence." Podepsala jsem, že mě varoval, a jela domů.

Druhý den na kontrole jiný doktor jen koukl na monitor a řekl, že je vše v pořádku. Vyprávěla jsem mu, co mi řekla moje gynekoložka, lékařka na nočním příjmu, primář. Usmál se. „Já to na překotný porod nevidím. Od první kontrakce podle mě máte tak dvě hodiny. Dojedete v klidu, ale na nic nečekejte a jeďte.“ Zvláštní, jak se ti čtyři doktoři lišili v odhadu. Pravdu měl ten poslední.

Já můžu, jsem připraven
Dítko se skutečně narodilo 2 hodiny od první kontrakce. Sice jsem nečekala a volala sanitku hned, ale trvalo, než pro mě přijela. Sympatickému záchranáři, který přestal vyplňovat papíry, když viděl, jak stahy sílí, a šel mě držet za ruku, jsem pár kilometrů před porodnicí oznamovala, že mám velkou potřebu tlačit. „Jsem připraven, já můžu,“ hlásil a vytáhl pytel s nápisem, který si přesně nepamatuju, ale stálo tam něco jako „rychlý porod v sanitce“.

Když kontrakce trochu polevily a já věděla, že to už do té porodnice dáme. Mezi stahy jsem se snažila trochu konverzovat, abych se uklidnila. „Máte děti?“ ptala jsem se záchranáře. „Ne, přítelkyně by chtěla, ale já chci nejdřív dostudovat.“ „Vy ještě studujete?“ vyjekla jsem. „V pohodě, už jsem dělal dost porodů. Studovat se dá až do sto padesáti.“ „A vaše přítelkyně to ví?“

Každopádně záchranáři byli úžasní, a když jsem se vrátila z porodnice, tak jsem jim napsala poděkování. Ještě jednou posílám díky do Pragomediky.

U kluků to vypadá takhle?
Rodila jsem večer, ráno mi na kontrole dělali ultrazvuk, aby odhadli váhu. Poprosila jsem lékařku, aby se podívala i na pohlaví. Pořád jsme ho neznali. U mé doktorky tahle informace stála 600 Kč, což jsem odmítla zaplatit, jak už jsem psala, a v porodnici nebyl do té doby čas se na pohlaví dívat. „Asi to bude kluk,“ hlásila teď doktorka. Měla jsem stejný pocit, bylo to tak jiné těhotenství než se svišťulkou, myslela jsem si, že jsem na jednom z předchozích ultrazvuků viděla penis a kuličky.

Po porodu jsem miminku opatrně nakukovala mezi nožičky. „Ten pytlík je nějaký divný, takový rozpůlený, ale doktor říkal, že je dítě v pořádku, tak to asi takhle u kluků po porodu vypadá… a kde je pindík? ..." běželo mi hlavou. Pár vteřin trvalo, než mi to došlo. Holka je to! Úplně jiná než ta první! A i když je to pořádný cvalík, je to moje malenka. Oproti svišťulce je drobounká. Až teď mi došlo, jak velká svišťulka (budou jí tři roky) už vlastně je. Máme dvě holčičky – svišťulku a malenku, každá je úplně jiná!

PS: Toto je poslední blog, kde píšu svišťulku s malým "s". Z obecného oslovení pro holčičku sviště se stala přezdívka. Malenka tedy musí být od teď také s velkým M. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hledala lepší pleny pro syna a našla způsob, jak podnikat

Už tři roky tu píšu o látkových plenách, ale ještě jsem nenapsala, jak jsem se k nim dostala. Bylo to asi rok před narozením Svišťulky, kdy jsem potkala Kateřinu Borunskou. Setkaly jsme se pracovně na veletrhu Pro dítě a ona mi ukázala moderní látkové pleny. Koukala jsem na ni jako husa do flašky. Někdo prodává a šije látkové pleny? Dneska? Po půl hodině, kdy mi je ukazovala a vyprávěla o nich, jsem pochopila, že o tomhle tématu si ráda něco napíšu (netušila jsem, že toho bude tolik a tak dlouho, původně to měl být jen jeden rozhovor). Od té doby jsme se potkávaly čím dál tím častěji, a když jsem otěhotněla, látkování pro mě bylo už samozřejmostí. O čem všem jsme poprvé mluvily? O plenách a o tom, jak se k nim dostala ona. Kateřina má dva syny . Prvorozenému nevyhovovaly jednorázové pleny, a tak začala hledat alternativu. Navíc myslela na ekologii. Prát a žehlit klasické čtvercovky se jí nechtělo. V Anglii objevila Pop-inky, které vyzkoušela, doporučila kamarádkám a pak zač...

Mateřské dostihy

S bývalou spolužačkou Danielou si pravidelně vyměňujeme fotografie dětí. Neviděly jsme se čtyři roky, bydlí na druhé straně republiky, ale v kontaktu jsme. V poslední době se to ovšem nějak zvrhlo. Daniela pošle vždy několik záběrů svého syna, který je o tři čtvrtě roku mladší než naše svišťulka, a připisuje výšku a váhu, kolik toho sní a co už umí. Chlubí se jako každá hrdá máma. Přivedla na svět přece skvělé dítko! Každá to ale děláme trochu jinak. Můžu se nervovat s váhou, nebo se smířit s tím, že jídlo není její priorita Asi všechny rády zdůrazňujeme, v čem náš drobek vyniká. Nikdy jsem nepočítala, kolik toho svišťulka sní, protože toho bylo vždycky málo, ani váhu zase tak nesleduju, naše dítě je hubené jako lunt. Vím, že roste a přibírá relativně přiměřeně, a to mi asi stačí. Kdybych ji neustále vážila a porovnávala s tabulkami, za chvíli bych se zbláznila. „Pro vaše dítě nebude asi jídlo nikdy priorita,“ krčí rameny pediatrička. První rok ...

O tulení, které jsem si užívala, a navíc pomáhalo

Pro novorozeně je to velká změna. Bylo dlouho v bříšku, pořád u maminky a slyšelo tlukot jejího srdce. Po porodu má najednou někde ležet samo. Chce k mámě. Nošení v nosítku či šátku je způsob, jak mu to dopřát a zároveň si nestrhnout záda. Tak nošení chápu já. Nechci tu probírat to, jestli je nošení zdravé pro kyčle a páteř, ani porovnávat názory různých odborníků. Co vím s jistotou, že moje děti přestávaly při nošení plakat, když je bolely zuby nebo bříško. Neumím si představit, jak jinak bychom ty prochozené noci zvládli. Kojíme kdekoli a diskrétně Také mě Caboo, náš předvázaný šátek, nebo Manduca, nosítko, které jsme vybrali, několikrát zachránila při kojení. S nimi se dá kojit za jízdy v autobuse, ve frontě u pokladen nebo během divadelního představení staršího dítěte. Je to diskrétní. Pokud se hladovec neprozradí hlasitým mlaskáním, tak si lidé kolem nemusí vůbec všimnout. Dítě vám v tu chvíli neřve hlady, nemusíte vystoupit z aut...