Než jsem porodila, držela jsem v náručí šest dětí. Do svých třiceti jsem děti vídala jen na návštěvách, pár minut si je pochovala a zase vrátila. Nikdy jsem nepřebalovala, nekrmila, nehlídala. Nebylo tak nějak koho. Maminka sice tvrdí, že jsem jí hodně pomáhala s mladším bratrem, ale byly mi dva roky. Nic si z toho nepamatuju. Dokonce jsem ho prý zachránila, když mu chtěla sestřenice házet do postýlky kostičky. (Znám to jen z vyprávění, ale to mi nebrání mu tuto záchranu života v příhodných chvílích připomínat.) Takže kdy? Vždycky jsem si myslela, že budu celé těhotenství číst. Tak zjistím o dětech všechno, co půjde a stane se ze mě taková máma, jakou si pamatuju z dětství – dospělá, s odpovědí na každou otázku, která si umí poradit v každé situaci. A ono ne. Do pátého měsíce jsem se nepřinutila přečíst skoro nic. Sama nad sebou jsem žasla. Dostala jsem se k tomu až poslední trimestr a nestačila jsem se divit, co jsem se dočetla. Každý doporučuje něco jiného a mnoho ra
Blog o mateřství, látkování, kojení, nošení dětí