Přebaluju, kojím, neblbnu

Kdybych měla spočítat, kolikrát jsme slyšela, že něco nezvládnu, dostala bych se k poměrně vysokému číslu. Po letech jsem poučená a už to na mě neplatí. Gymnázium je hodně složité. Proč tam chceš jít? Vážně chceš na vysoké studovat dva obory najednou? Bude ti to k něčemu? Skutečně to chceš udělat? Odejdeš z jisté práce a přejdeš na živnosťák? Slyšela jsi o tom, že je krize? Na podobné otázky jsem si už zvykla. Takže když se mě někdo během těhotenství ptal, jestli opravdu plánuju používat látkové plenky tónem, který jasně říkal, že to nezvládnu, nerozházelo mě to. Vím, že se ve finále dokážu popasovat s ledasčím. Byla jsem přesvědčená, že to půjde. Ale když jsem se o tom někde zmínila, tak mě za prvé označili za biomatku, za druhé se okamžitě ozvala matka už zkušenější, která mi vysvětlila, že budu ráda, když zvládnu dítě, natož se vracet do minulého století a prát pleny! A za třetí se často našel někdo, komu se něco podobného eklovalo, takže na mě koukal jako na prasátko první

Plánovala jsem to do detailů. Věděla jsem, kdy chci otěhotnět, během kterých měsíců chci být těhotná a kdy chci asi tak porodit. Obešla jsem si doktory, abych věděla, že mám všechno v pořádku, začala si čistit tělo, přešla hlavně na práci z domova. A měla obrovské štěstí, protože to vyšlo. „Budeme dělat rentgeny teď, nebo až příště?“ ptala se mě zubařka. „Dneska. Příště budu těhotná,“ oznámila jsem jí s naprostou jistotou. Pousmála se, brala to jako žert a já se musím přiznat, že když jsem jí volala a objednávala se na další prohlídku, s gustem jsem jí sdělila, že těhotná jsem a potřebuju razítko do průkazky. Vím, že jsem měla štěstí a že se všechno (těhotenství nevyjímaje) naplánovat nedá, ale když se jde štěstí naproti… Přesto musím přiznat, že mě hodně věcí překvapilo. Věstonická venuše, nebo anglická královna? Věděla jsem, že přiberu, ale doufala jsem, že to nebude nijak dramatické. Když jsem se v osmém měsíci dívala do zrcadla, čím dál tím víc jsem si p