Plánovala jsem to do detailů. Věděla jsem, kdy chci otěhotnět, během
kterých měsíců chci být těhotná a kdy chci asi tak porodit. Obešla jsem si
doktory, abych věděla, že mám všechno v pořádku, začala si čistit tělo, přešla
hlavně na práci z domova. A měla obrovské štěstí, protože to vyšlo.
„Budeme dělat rentgeny teď, nebo
až příště?“ ptala se mě zubařka. „Dneska. Příště budu těhotná,“ oznámila jsem
jí s naprostou jistotou. Pousmála se, brala to jako žert a já se musím
přiznat, že když jsem jí volala a objednávala se na další prohlídku,
s gustem jsem jí sdělila, že těhotná jsem a potřebuju razítko do
průkazky.
Vím, že jsem měla štěstí a že se všechno (těhotenství nevyjímaje) naplánovat nedá, ale když se jde štěstí naproti… Přesto musím přiznat, že mě hodně věcí překvapilo.
Věstonická venuše, nebo anglická královna?
Věděla jsem, že přiberu, ale
doufala jsem, že to nebude nijak dramatické. Když jsem se v osmém měsíci
dívala do zrcadla, čím dál tím víc jsem si připomínala Věstonickou venuši. Přibrala
jsem 20 kg. Při mých necelých 160 cm to bylo docela dost. Musela jsem si nechat
dorůst vlasy, abych alespoň trochu zamaskovala kulatící se tváře a dvojitou
bradu. Do těhotenského oblečení, které jsem si nakoupila v prvních
měsících, jsem se ke konci už nevešla. Nezbývalo než se těšit na porod, doufat,
že co nejvíce kil zůstane v porodnici a že ta, která mi zůstanou, jsou jen
zásobou pro kojení a zmizí spolu s ním.
Pozorovala jsem své opuchlé
kotníky, nateklé prsty a zápěstí a nemohla si nevybavit Annu z Kleve a
Jindřicha VIII. Tudora, který proslul velkou spotřebou manželek. Tihle dva se vzali
čistě z politických důvodů, před svatbou se v podstatě ani neviděli, a
o tom, zda si užili alespoň svatební noc, se dodnes spekuluje. Kromě jiného
Jindřich kritizoval Anniny kotníky. Tenkrát si vznešené dámy nemohly dovolit
ukázat nic víc než ty kotníky. Měla je prý tlusté. Po několika měsících se
rozvedli (samozřejmě nejen kvůli kotníkům), ale když jsem pozorovala ty svoje
nafouklé, tak jsem jen doufala, že můj manžel si pamatuje, že jsem mívala krásné
kotníky. A nejen kotníky, což? Že jsem vždycky nebyla podobná ideálu pravěké
matky kmene.
Hlavně ať si nehraje s mými vnitřnostmi
Občas jsem měla během těhotenství
pocit, že se naše dítě nudí. Když jsem něco dělala dlouho, začalo se vrtět.
Možná se necítilo pohodlně, možná je po manželovi, který také potřebuje změnu.
Později jsem to líčila manželovi.
Smál se: „Možná se tam fakt nudí. Nějak ji zabavíme. Třeba by si chtěla hrát.“
„Hlavně ať si nehraje s mými vnitřnostmi.“
„Ne, to by chtělo… co kdybys
spolkla celé Kinder vajíčko? Cukr jí přece udělá vždycky radost a měla by tam i
hračku.“
Plán s těhotenstvím sice
vyšel, ale tím to všechno vlastně jen začalo. Jedno dlouhé období, kdy už toho
moc nenaplánuju. Zatím to totiž vypadá, že má naše holčička na všechno svůj
vlastní názor, ale o tom až příště…