Holky nemůžou čůrat vestoje

To prostě nejde. Holky čůrají jedině vsedě. Tuhle starověkou pravdu mi maminka předala už kdysi dávno a já si myslela, že ji úplně stejně předám svojí holčičce. Ale ono to asi nepůjde.

Na jednom slevovém portálu jsem kdysi našla speciální trychtýř, díky kterému mohou ženy čůrat vestoje. V reklamním textu psali cosi o osvobození žen. Muži to mají snazší. Stačí jim najít zeď, plot, strom, ale my holky… Rozklikla jsem odkaz, chtěla jsem ten zázrak vidět. Jak můžou holky čůrat vestoje? A nefascinovalo to jen mě. Viewegh se nad tímhle vynálezem (nezkoušela jsem ho a ani nedržela v ruce, takže si jeho funkčnost netroufám posuzovat) pohoršuje ve svém románu Biomanželka.

Když nechám stranou tenhle a možná i další jemu podobné aparáty, neumím si představit, že by to šlo. Moje holčička mě ale velice rychle přesvědčila o opaku.

Nejde, nesmíš, nedělej

Počítali jste někdy, kolikrát za den řeknete svým dětem, že něco nejde? Svišťulka se snaží postavit pod stolem a já jí vysvětluju, že se praští do hlavy: „TO NEJDE,“ zdůrazňuju tomu maličkému tvorečkovi, který věří, že jde všechno, že dokáže všechno. Tudy se neprotáhneš, neprolezeš, ublížíš si, natlučeš si, to nežvýkej, neblízej, neházej, nemůžeš být bez pleny – TO NEJDE.

Jsem od přírody i po mamince optimistka tělem i duší, ale poslední týdny, kdy beruška začala opravdu pořádně prozkoumávat svět, mám pocit, že jí od malička vtloukám do hlavy jednu jedinou myšlenku. Skoro nic nejde. Trochu mě to děsí. Utěšuje mě jen to, že mi nevěří, a pořád dokola to zkouší. Praští se o stůl, ale za hodinu to zkusí znovu, třeba to teď už půjde. Znovu se snaží protáhnout mezi zdí a gaučem, ještě jednou musí ochutnat podlahu, a kdyby se nepokusila utéct při přebalování, zřejmě by přišla o svou batolecí čest.

Kde je hranice?

Tomuhle říkám mladická nerozvážnost a víra, že jde úplně všechno. Kdy o ni přijde? Až ji poprvé nechytím a ona si opravdu natluče? Až z podlahy slízne něco skutečně nechutného? Kdy pochopí, že maminka to myslí dobře a chrání ji? A kde končí ochrana a začíná realismus, popř. pesimismus?

Že něco nejde, poslouchají děti už po generace, a kdyby tomu věřily, tak bychom pořád ještě asi bydleli v jeskyni. Jak najít tu správnou hranici, kdy dítě chráním, ale zároveň mu nevezmu životní optimismus a přesvědčení, že JDE alespoň něco?

Pokud čekáte, že na konci tohohle blogu najdete odpovědi na mé otázky, tak se pletete. Bohužel. Ať nad tím přemýšlím, jak chci, pořád žádnou univerzální odpověď nemám. Došla jsem jen k tomu, že chci „TO NEJDE“ říkat co nejméně.

Svišťulka sundává prádlo ze sušáku.
Sedí si na Pop-ince. Udělala jsem si radost a
koupila jí i sobě růžovou s želvičkami.

Svišťulka ví svoje

Když byly naší holčičce dva, nebo tři měsíce, zjistila jsem, že čůrá do vzduchu jako chlapeček, a když mě počůrala několikrát za sebou, začala jsem ji podezřívat, že umí i mířit. „To holky nedělají,“ smála jsem se na ni. „Jak to, že ty jo?“ Připomínala mi čmeláka, který podle fyzikálních zákonů nemá létat, ale neví to, takže létá.

Minulý týden mi utekla bez plenky z přebalovací podložky, usmála se na mě, chytla se jednou ručičkou sušáku, na kterém jí suším látkovky, lehce se zaklonila a čůrala vestoje. Fascinována tím zázrakem, že nemá počůrané nožičky a že jako holka čůrá vestoje i bez trychtýře, jsem si odpustila přednášku o půčaraném koberci a i svou větičku, že to nejde a že holky ve stoje čůrat nemůžou.