Nešlo by při porodu vyfasovat i manuál?

Než jsem porodila, držela jsem v náručí šest dětí. Do svých třiceti jsem děti vídala jen na návštěvách, pár minut si je pochovala a zase vrátila. Nikdy jsem nepřebalovala, nekrmila, nehlídala. Nebylo tak nějak koho.

Maminka sice tvrdí, že jsem jí hodně pomáhala s mladším bratrem, ale byly mi dva roky. Nic si z toho nepamatuju. Dokonce jsem ho prý zachránila, když mu chtěla sestřenice házet do postýlky kostičky. (Znám to jen z vyprávění, ale to mi nebrání mu tuto záchranu života v příhodných chvílích připomínat.)

Takže kdy?

Vždycky jsem si myslela, že budu celé těhotenství číst. Tak zjistím o dětech všechno, co půjde a stane se ze mě taková máma, jakou si pamatuju z dětství – dospělá, s odpovědí na každou otázku, která si umí poradit v každé situaci. A ono ne. Do pátého měsíce jsem se nepřinutila přečíst skoro nic. Sama nad sebou jsem žasla. Dostala jsem se k tomu až poslední trimestr a nestačila jsem se divit, co jsem se dočetla. Každý doporučuje něco jiného a mnoho rad je v praxi podle mě neproveditelných.

Jeden příklad za všechny: Jak uspávat dítě?

První autor tvrdil, že zásadně v dětské postýlce. Položit a odejít. Houpáním na míči, chováním nebo uspáváním u prsa si na sebe matka prý plete bič.

Možná budu litovat, ale u mě svišťulka usne během pěti minut. Sama v postýlce občas usne, občas řve, až se zalyká. Zvukotěsnou místnost nemáme a já mám jen jedny nervy. Nemůžu se dívat, jak se malá trápí. Nevím, jak to pan autor dělal sám, když mu dítě řvalo na lesy.

Další odborník doporučoval dítě v postýlce občas nakojit, pak se v ní bude cítit dobře. U prsa se vždycky cítí v bezpečí a tuto svou představu rozšíří na celou postýlku.

Už se vidím, jak se cpu do dětské postýlky. Snažím se nezalehnout malou a doufám, že pode mnou rošt nepraskne. Nebo mám prostrčit prso skrz šprincle?

U jedné dětské psycholožky jsem se dočetla, že když dítě pláče, měla bych mu pomoci usnout tím, že ho pochovám a pak položím do postýlky, když usne.

To samo o sobě moc nesouhlasí s tím, co radil první autor. Navíc v jiné knize se tvrdilo, že největší problém je, když dítě usne v náručí a pak se odloží do postýlky. Usíná v bezpečí a probouzí se s pocitem, který je srovnatelný s tím, když se dospělý probudí sám na pustém a chladném letišti. Takže jak?

Zatím si žádné novorozeně nestěžovalo

Mají tihle odborníci děti? Ptala jsem se pokaždé sama sebe, když jsem si během prvních měsíců po porodu na rady z chytrých knih vzpomněla. A jak může někdo tvrdit, že ví, co si kojenec myslí a jak se cítí? A to pomíjím to, že každé dítě je jiné a co může vadit jednomu, nemusí druhému. Nezobecňovala bych.

Připomíná mi to exkurzi po porodních sálech, kdy nám v porodnici tvrdili, že zářivky na porodním sále miminkům nevadí. Porodní asistentka nám to řekla s naprostou samozřejmostí. Zřejmě si je jistá, protože si žádný novorozenec za ta dlouhá léta, co tam pracuje, ještě nestěžoval.

Nehrotit, vystačit s málem, stát si za svým rozhodnutím

Dostala jsem i rady, které mi moc pomohly, takže tímto děkuji a předávám dál. Většinou to ale bylo od zkušenějších matek, ne z chytrých knih.

K přebalování: Nic nehrotit. Co nestíháš, není potřeba. Dělej to, co zvládáš, časem můžeš přidat. Tohle mi poradila kamarádka k látkovým plenám. Takže jsem začala s Pop-in, které mi přišly nejjednodušší, pak přidala Ella’s house kalhotkové a nakonec Ella’s house vkládací. Stále jsem se ještě nevzdala separaček. Ale možná nakonec dojde i na to. Zatím mi hodně ulehčují práci. Tahle rada platí samozřejmě nejen u přebalování.

Ke kojení: Mléko vyřeší ledasjaký problém. Když nevíš, co dělat, představ si, že jsi v pravěké jeskyni. Vystačíš s tím, co bys měla tam. Tenkrát měly matky hlavně své mléko. Takže ho jde kapat do nosu při rýmě, koupat v něm dítě, aby nemělo vyrážky, potírat s ním opruzeniny.

K blbnutí: Co člověk to názor, co dítě to jiné potřeby. Nemůžeš se neustále ujišťovat, že děláš věci správně tím, že to děláš jako ostatní. Musíš si za svými rozhodnutími stát a být si jistá, že dokážeš vybrat to nejlepší pro své dítě. 

Pohoda, nebo pocit, že vám nikdo nerozumí?

Škoda jen, že se u porodu nefasuje k dítěti manuál. Vždy samozřejmě upravený na míru s audiopřílohou pláče a vysvětlivkami, co který jekot znamená. Tam by se psalo, co má dítě rádo a co nesnáší, co si kdy přeje. 

Nedávno jsem si povzdechla, že je škoda, že si nepamatuju, jaké to je být dítětem. Jezdit si v kočárku, pořád se někdo stará, jídlo, kdy si řeknu... Manžel se jen usmál: "No, on to takový med taky nebude. Máš hlad a někdo tě přebalí. Chceš vyměnit plenu a nacpou ti do pusy prso."