Jak otesánka bolely zuby a stala se z něj mlíkařka

O tom, kdy začít s příkrmy u nás rozhodl spurt na konci pátého měsíce. Svištulka měla hlad a já nestíhala vyrábět mléko. Ze začátku to šlo snadno. Baštila všechno. Brala to jako novou zajímavou hru.

Nejel jí jen špenát a brokolice. Moc mě to nepřekvapilo, znám svého manžela. Vsadila bych se, že se hodně soustředil, aby předal svou masožravou DNA i s informací, že co je zelené, je zkažené. Podle jeho teorie se zelené maso nejí, tak bude něco špatného i na špenátu a brokolici. Zatímco já na ni dělala u zeleného příkrmu mňamy ňamy, on se potutelně usmíval. Pak ji ještě, když si myslel, že jsem z doslechu, pochválil, že nechtěla víc než pár lžiček. Tomu říkám jednotná výchova! Nakonec jsem ale souhlasila, že brokolici dávat nebudeme. Svišťulka tu trochu, co zbaštila, hlasitě trávila celou noc a z její postýlky se linul velice silný odér. Celá ložnice byla cítit po brokolici.

Největším favoritem se stala dýně. Když jsem přijela ke kamarádce, která má chlapečka o půl roku staršího, s plnou dózou rozmixované hokkaido, smála se mi, že vezu jídlo pro obě děti. O množství jsem nepřemýšlela, doma jsem naložila, co jsem uvařila. A světe div se, svišťulka dózu skoro vyprázdnila. Dýně vede i nad masem, vítězoslavně jsem oznamovala manželovi.

Žvýkej si kořen, beruško

Pak jí ale začaly růst řezáky dvojky. Nahoře i dole naráz! Zkoušeli jsme kdeco a nic zabíralo. S těžkým srdcem jsem jí nesla brufen. Nechat trpět, nebo nacpat prášky? Naštěstí se pokaždé uklidnila chvíli před tím, než jsem jí prášek dala. Od malička totiž poslouchám, že se prášky neberou. Místo paralenu jsme dostávali lipový čaj, a i když mi babička nejednou potajmu nabízela na bolest hlavy "půlčičku valetolu", jak své obvyklé denní dávce říká, táta mě pokaždé vyhnal na procházku.

Fialkový kořen

Hledala jsem, co na zuby. Jantarové korálky? Olejíček Jakoubek? Každý doporučoval něco jiného. Nakonec vyhrál fialkový kořen. Svišťulce vyhovovala tvrdá kousátka a tenhle kořen, který vypadá jako kámen a váže se na šňůrku pro dudlík, spokojeně ožužlávala. Díky nízkému obsahu alkaloidů má tišit bolest. Dilema rozřešeno. Snad to pomohlo. Každopádně je o poznání klidnější.

Mámo, já chci jen mlíko!

Problém byl ale nakonec jinde. Náš otesánek si kousal kořínek, gelová studená kousátka a hračky, ale odmítal jídlo. Přiblížila jsem se s lžičkou a svišťulka začala divoce kroutit hlavičkou. Nejdřív to byla sranda. Přišlo nám, že říká nenenene. „Dáš si baštu?“ ptala jsem se miminka a ono začalo divoce kroutit hlavičkou, jako by mi rozumělo. Smích nás ale brzy přešel. Lžičky, které jsme do ní během dne dostali, se daly sečíst na prstech jedné ruky. A pak jsme byli na nule. Ještě že pořád kojím. Z otesánka se stala mlíkařka.

Přišly na řadu fígle všeho druhu. Piškoty si občas vzala, jsou tvrdé. A tak jsem jí na piškotu propašovala do pusy i pár soust přesnídávky. Zeleninový oběd jsem zkoušela podávat na vařečce. Věděla, že na lžičce je jídlo, které nechce, ale co je ten zajímavý dřevěný předmět? Všechno bohužel fungovalo jen jednou. Dokonce jsem jí krmila svým ukazováčkem. Po deseti dnech mě nic už nenapadlo a začínala jsem si zoufat. Svišťulka nám hubla a zuby pořád ne a ne se prořezat. Že začínám být skutečně zoufalá, mi došlo, když jsem si nandávala jídlo a upadl mi na zem brambor. Náš lezoucí mrňousek, který se mi v ty dny hodně pletl pod nohama, se k němu přihnal a zakousl se do něj. Na zemi ožižlala kdeco.

Klesla jsem až na podlahu?

„Chci tak moc, aby jedla, že jí naházím jídlo na zem, aby si ho snědla z podlahy?“ ptala jsem se sama sebe. Mléko jí stačí, ví, co dělá, bolí ji zoubky, ví, co dělá, opakovala jsem si jako mantru, abych zahnala podobně nesmyslné myšlenky. Ozývaly se čím dál tím častěji a rezonovaly s manželovým opakováním, že svišťulka hubne, a s neustálými dotazy babiček.

Pak jsem to zkusila. Ne, že bych jí jídlo házela jako kosti psovi, ale sedla jsem si k ní na zem a zkoušela ji krmit, když si hrála na bříšku. Jídlo vzala jako hračku, drobečky byly všude, nadšeně si ho žmoulala v ručičce. Když ho namočila do čaje nebo dostatečně poslintala (s tím neměla nikdy problém) čvachtal jí v pěstičce a byla to velká legrace. Nicméně moc toho nesnědla. Navíc jsem porušila všechny své zásady – žádné hraní ani s jídlem, ani u jídla, žádné běhání s jídlem za dítětem, nic jako lítání lžiček, které přistávají do hangáru. Zkusila jsem všechno, ale naše mlíkařka věděla přesně, co chce a jak toho dosáhnout.

Dýně podruhé

Pak si konečně trochu vzala. Pomalu se to lepšilo. Dva dny v pohodě, třetí přišly opět záchvaty breku. Když už jsem nevěděla, co bych udělala, dala jsem jí piškot. Ani neměla hlad, jen tak, prostě třeba ji jídlo trochu umlčí. Zakousla se a poslední zub se o ten tvrdý kousek jídla proklubal na svět. Díky bohu.

Dodatečně jsem zjistila, že je to vlastně normální. Objevuju další a další maminky, které mají podobnou zkušenost. Takže kde byl vlastně problém? Možná spíš u nás dospělých než u svišťulky. Ta měla jasno.

PS: Kamarádky se staršími dětmi mě varovaly, že s příkrmy bude přebalování složitější a obsah smrdutější. A obzvlášť s látkovkami! Nesouhlasím. Tedy také se občas divím, jak mohlo to maličké tělíčko vyprodukovat takové množství smrdutého materiálu, ale když jsem si teď vyzkoušela návrat ke kojenecké vajíčkové stolici, jsem jednoznačně pro tu příkrmovou. Ta přichází alespoň jen ráno, maximálně ještě jednou odpoledne. Ne skoro u každého přebalení, je tužší a nepatlá se. Navíc používáme separačky, které jde vyhodit do koše, takže látkování není v tomhle směru o moc složitější, než přebalování jednorázovkami.