Mateřské dostihy

S bývalou spolužačkou Danielou si pravidelně vyměňujeme fotografie dětí. Neviděly jsme se čtyři roky, bydlí na druhé straně republiky, ale v kontaktu jsme. V poslední době se to ovšem nějak zvrhlo.

Daniela pošle vždy několik záběrů svého syna, který je o tři čtvrtě roku mladší než naše svišťulka, a připisuje výšku a váhu, kolik toho sní a co už umí. Chlubí se jako každá hrdá máma. Přivedla na svět přece skvělé dítko! Každá to ale děláme trochu jinak.

Můžu se nervovat s váhou, nebo se smířit s tím, že jídlo není její priorita

Asi všechny rády zdůrazňujeme, v čem náš drobek vyniká. Nikdy jsem nepočítala, kolik toho svišťulka sní, protože toho bylo vždycky málo, ani váhu zase tak nesleduju, naše dítě je hubené jako lunt. Vím, že roste a přibírá relativně přiměřeně, a to mi asi stačí. Kdybych ji neustále vážila a porovnávala s tabulkami, za chvíli bych se zbláznila. „Pro vaše dítě nebude asi jídlo nikdy priorita,“ krčí rameny pediatrička.

První rok byla malá trochu pozadu i v tom, kdy se začala přetáčet, lézt, chodit. Rozhodně neutekla roku jako mnohé jiné děti. Přijde mi to normální, jen prostě při diskuzi s kamarádkami, které si zakládají na tom, jak jsou jejich děti napřed, jaksi nemám co dodat. Sleduju něco jiného. Svišťulka mě spíš baví a překvapuje tím, jak je tvrdohlavá, že čůrá ve stoje nebo teď tím, co po mně opakuje.

Hezky si to porovnejme, ať víme, na čem jsme

Nějakou vtipnou historku jsem pod své fotky pro Danielu vždycky připsala, ale jí šlo o přesné údaje. A tak za čas začala doptávat: Co svišťulka? Kolik měří? Kolik váží?... Ze začátku jsem to brala jako projev zájmu a vždycky nějaká čísla poskládala. Ale pak se to zvrhlo úplně. V odpovědích mi přicházelo přesné srovnání našich dětí: „Tak koukám, že náš Leošek je o 8 měsíců a 16 dní mladší a váží o dvě kila víc a měří už jen o 5 cm méně… Vy jste ještě nezačali vysazovat na nočník? Já už ho tam přidržuju od půl roku! … Svišťulka ještě nesní naráz 100 g masa? To Leošek už dávno zvládne a to je o tři čtvrtě roku mladší.“ Kroutila jsem nad tím hlavou, odpovídala čím dál tím pomaleji, váhala, jestli Daniele zase na oplátku sdělit, co umí moje dítě a to její ne… Co na tohle mám říct?

Jedna z mála věcí, na které se s Danielou
shodneme je látkování. Obě nadšeně
přebalujeme a pereme. Jen ona má raději Ella's
house s oddělenými svrchními kalhotkami a já
SIO Pop-in.

Jak z toho ven?

Nejdřív jsem nechápala, o co Daně jde. Pak jsem měla pocit, že je se svišťulkou něco špatně, měla jsem potřebu ji obhajovat před Danielou, před sebou, před kýmkoli, kdo jen zmínil něco z toho, co Daniela řešila. Nevěděla jsem, jestli omlouvám své dítě, nebo sebe. Nejsem špatná matka, když moje dítě jí méně? Řeším to dostatečně? Neměla bych změnit pediatričku? Nezanedbala jsem něco, když je jí přes rok a nočník si teprve ukazujeme? Nakonec jsem sama sebe rázně utnula. Prostě ne, rozhodla jsem se jinak než Daniela, dělám to jinak. Můj způsob je můj, nenechám se vystresovat tabulkami, ani kamarádkou, která si potrpí na čísla.

Daniele jsem napsala pravdu. Výška a váha pro mě nejsou prioritou, svišťulka váží málo, ale je zdravá. Jsem ráda, že Leošek přibírá a baští všechno, ale je třeba ho neustále srovnávat s mou dcerou? Vadí mi to. Každé dítě je jiné, něco mu jde snadno, něco ne. Má jiné priority. Daniela nepochopila, odepsala, že ani pro ni nejsou tyto věci důležité, že se jen tak ptala (měsíc co měsíc déle než přes rok!). Teď už se ptá jen občas.

Nebo vede cesta ven ještě jinudy?

Teď už se na to celé dívám z jiného úhlu. Možná, že nikdy nešlo o mě, ani o svišťulku. Třeba něco trápí Danielu. Potřebuje si něco kompenzovat, vyrovnává nějaké své bolístky… Od té doby, co mě osvobodila tahle stará pravda, je zase o něco méně maminek, které mě rozhodí. Takže bych Daniele vlastně měla poděkovat za cennou lekci.

PS: V době, když jsem řešila Danielino srovnávání, jsem si postěžovala naší společné kamarádce. Má veliké děti, dva pořádné chlapy. Anežka se jen ušklíbla: „Asi bych jí měla poslat e-mail.“ Napsala jí míry a váhy svých dětí, bez srovnávání a rýpání, jen fakta. Daniela odpověděla jednou suchou větou. Anežčini kluci jsou větší a těžší, tak asi nebylo co dodat. Za zmínku stojí i to, že Anežka nikdy neměla potřebu mi dávat najevo, že moje holčička je menší, spolu se o výšce a váze našich dětí bavíme normálně. Prostě máme takové děti, jaké jsou – tečka.