Jak se pozná dobrá máma?

„Byla jsem na dovolené s kamarádkami. Bylo to fajn, ale chvílemi náročné,“ líčila mi Marta. „Obě mají dvě děti, tak už to nemají tak jednoduché jako já s jedním. Jako jsou to holky, které to mají srovnané, dokážou se dětí v pravou chvíli vzdát, jsou to dobré mámy,…“ dál už jsem nevnímala.

Ne, že by mě nezajímalo, co Marta říká, ale zamyslela jsem se: dobrá máma je ta, která se dokáže v pravou chvíli vzdát dětí? Nemluvíme tady o dvacetiletých dětech, které je třeba nechat vyletět z hnízda, ale o dvouletém a půlročním cvrčkovi. Marta měla asi na mysli to, že si její kamarádky dokáží od dětí i odpočinout a pak se jim zase věnovat naplno, usoudila jsem nakonec. Tenhle rozhovor mě donutil všímat si, jak kdo vnímá DOBROU MÁMU.

Dobrá máma si hraje!

S Olivií se znám už roky. Kdysi jsme si výborně rozuměly, ale s dětmi to máme každá jinak. Nějak se pořád nemůže srovnat s tím, že i na rodičovské občas pracuju a že si – podle jejího názoru – odmítám ulehčit práci se svišťulkou. „Raději si s dětmi hraju, než bych prala pleny nebo vařila. Jen toho času, co strávíš věšením a sbíráním prádla! A pak ještě pracuješ!“ poslouchala jsem nedávno už asi posté. „Pere pračka, věšíme a vaříme spolu. Malou to baví. Pro ni je hra i vaření oběda. Je z toho nepořádek, trvá to, ale s tím počítám,“ opakovala jsem jako kolovrátek i tentokrát. „Pracuju jen pár hodin týdně, potřebuju přemýšlet i nad něčím jiným.“

Teď už jsem smířená s tím, že moje látkování a vaření (příkrmy jsem nekupovala, ale vařila, a teď, když jsou svišťulce dva roky, vaříme domácí obědy dál) Olivie nikdy nepochopí. Ani tentokrát si neodpustila dodat: „Neznám nikoho, kdo by si to komplikoval jako ty. Jinak mám kolem sebe jen pohodové, free matky, prostě dobré mámy, které se dětem věnují.“ Nadechla jsem se a vydechla. Stojí mi to za to? Znovu a znovu vysvětlovat, obhajovat si svůj způsob výchovy a mateřství? Už ne.

Dobrá máma nerozmazluje!

Dana si mi dlouhá léta stěžovala na své rodiče, s ničím jí nepomůžou, všechno je na ní, má to těžké. Teď změnila názor: „Rozhodla jsem se to dělat stejně jako moje máma. Žádné rozmazlování, chci, aby si moje děti také věděly v životě rady. Nás s bratrem nikdo za ruku nevodil, hodili nás do vody a plavte. Byla to dobrá výchova.“ Dana není tak přísná, jak to z jejích slov zní a svého ani ne dvouletého chlapečka zbožňuje a s láskou opečovává, ale uvidíme, co pro něj vymyslí, až bude starší. „Máma si teď Leoška hodně bere na hlídání a chválí mi výchovu. To víš, dmu se pýchou. Moje máma je metr, když ona něco pochválí, tak už to musí být! Říkala, že je ze mě dobrá máma.“ Tak se Dana dočkala, její máma ji konečně za něco pochválila.

Dobrá máma nepotřebuje pleny!

Teď už je svišťulka přes den bez plen, ale ještě v dubnu je měla. V mateřském centru mě viděla přebalovat jedna maminka, o níž vím, že k sobě nemáme zrovna názorově blízko. Navíc si z pozice trojnásobné matky nikdy neodpustí malou či větší nevyžádanou radu. „Vy máte látkové pleny? Já jsem teď byla na přednášce o látkovkách a jediná výhoda je, že se děti naučí brzy na nočník. Koukám, že vaší holčičce už je dva a půl roku a pořád to neumí. No, já jsem si vždycky myslela, že jsem neúspěšná matka, když mám děti na plenách v roce a půl,“ vychrlila na mě nečekaně.

„Látkové pleny mají rozhodně mnohem víc výhod, v žádném případě nejde jen o nočník. Na ten se dítě naučí chodit, když k tomu dozraje, nejde to na povel. Svišťulce jsou dva roky a pár dní, ne dva a půl, a já bych své mateřské mateřské úspěchy rozhodně nepoměřovala tím, jak chodí, nebo nechodí na záchod,“ usmála jsem a byla připravená hájit nejen své dítě, sebe, ale i naše Popinky. K další diskuzi ovšem nedošlo. Asi jsem nakonec zaskočila já ji svou sebevědomou odpovědí (to se mi povede tak jednou za rok). To díky tomu, že vím, proč látkuju.

Rozseknul to až Lukášek

K čemu jsem tedy došla? Jestli jsem, nebo nejsem dobrá máma, nezávisí na tom, jak často dávám dítě k babičce, jestli s ním hraju kolo kolo mlýnský, nebo vařím, kdy se odplenkuje, nebo co si o mé výchově myslí lidé kolem. Tohle může posoudit jen svišťulka sama!

Třeba tak, jak to udělal syn mé kamarádky Anežky. Bylo to chvíli po porodu druhého chlapečka, který vřeštěl už pár hodin jako na lesy. Do toho ten starší vyžadoval nekompromisně pozornost. „Na Lukáška jsme zakřičela, pak dostal přes zadek. Martínka jsem strčila do postýlky a nechala chvíli řvát. Minutu jsem dýchala v koupelně a pak se k nim vrátila. Když se to pak nějak celé uklidnilo samo, sesunula jsem se v předsíni na podlahu a rozbrečela se. Nešlo jen o to, že jsem byla vyčerpaná, ale bylo mi kluků líto. Nechci na ně křičet, fackovat, ani odkládat do postýlky, když mě potřebují. Myslela jsem si, že Lukášek spí, ale vykouknul z pokojíčku a přišel ke mně. Objala jsem ho. Aniž bych mu musela cokoli vysvětlovat, můj čtyřletý chlapeček se na mě podíval a řekl: ‚Nebreč mami, děláš to dobře. Jsi dobrá máma‘.“