Ale ona jela, jela!

Tak jsem zase dostala od své roční dcery lekci. Čím víc ji pozoruju, tím víc si uvědomuju, jak mohou být některé věci jednoduché a jak si je občas zbytečně komplikuju.

Začala jsem se svišťulkou chodit do mateřského centra. Zatímco pracuju v coworkingové kanceláři, nebo se učím anglicky, ona si hraje pod dozorem chův s dětmi v herně. Na začátku jsem se trochu bála a pravidelně ji běhala kontrolovat, ale nebylo to třeba. Náš malý průzkumník měl co dělat, aby stihl prolézt všechny kouty, ocumlat a poslintat všechny hračky, děti i chůvy. Když jsem si ji vyzvedávala, usmála se na mě, přilezla (nebo přišla), trochu se pomuchlovala a zase pelášila mezi děti.

Proč to nezkusit?

Jednou, to ještě nechodila, jsem si ji vyzvedávala, a Oksana, jedna z našich chův, mi říká: „Ona je tak maličká, ale tak šikovná.“ Vzala jsem to jako běžnou informaci, to se asi říká všem maminkám, a hledala své batole.

„Bude u skluzavky,“ ukázala mi Oksana do rohu, kde byla žíněnkami obložená atrakce.

„Co tam dělá? Vždyť nechodí.“

„Ale jezdí,“ prohodila s úsměvem chůva jakoby nic.

„Jak jezdí?“

„Po schůdkách vyleze po čtyřech, pak stejně domečkem, a po skluzavce jezdí po bříšku.“

„To ale neumí!“ Hledala jsem dítě očima, jestli je celé.

„Nebojte, my ji hlídaly.“

„Neumí lézt po schodech a neumí jezdit na skluzavce,“ zarytě jsem si vedla svou.

Oksana se usmála a s ruským přízvukem mi oznámila: „Ale ona jela, jela!“

Ještě jsem zkoušela oponovat, že tam jsou přece starší děti. „To jí nevadí. Je taková maličká a taková šikovná.“

Umím v tom chodit po svém, mámo

Svišťulka začínala s prvními krůčky. Sem tam udělala krok, ale na hraní na písku to ještě nebylo, takže jsem nebyla zrovna nadšená, když mi oznámili, že dnes hlídají děti před mateřským centrem.

„Ale my ještě úplně nechodíme,“ varovala jsem je.

„Nebojte, my si nějak poradíme.“ No, že bych se nebála… 

Ale nakonec jsem si vyzvedávala vysmáté dítě celé od písku a kamínků, které nadšeně mávalo nad hlavou hrabičkami.
„Nejdřív nás pozorovala z kočárku, pak jsme ji vyndaly a hrála si na písku s klukama,“ informovala mě chůva.

Přelétla jsem pohledem kluky. Všem byli nejméně dva tři roky.

„Jsou o dost starší.“

„Jojo, alespoň jim nevadilo pomáhat.“

„Jak pomáhat?“

„Když se malá potřebovala přidržet, nastavili jí ramínko, aby s nimi mohla stát. Když něco odhodila, došli jí pro to, když upadla, zvedli jí. Byla tady sama holčička, tak jí všichni pomáhali.“

A mám se snad za co stydět?

Zkrátka a dobře... moje dcera mě stále překvapuje svou bezprostředností a lehkostí s jakou zvládá jakoukoli situaci. Netrápí se tím, jestli něco umí, nebo ne, prostě to zkusí. Neřeší, jestli jí někdo chce pomoci a jestli je vhodné pomoc přijmout. Nepřemýšlí, zda je něco dlužna. Prostě netrpí všemi těmi ošklivými neduhy, nad kterými si my dospělí úplně zbytečně lámeme hlavu. Dochází mi to čím dál tím víc, když pozoruju její bezprostřednost. A to nejen v herně...

Nevadí jí, když ji přebaluju a kolem prochází lidé. No, tak ji někdo uvidí nahou a co? V kočárku rozhazuje nožičkami, ať má sukýnku, nebo kalhoty. Ne, že by mi vadilo, že někdo uvidí její parádní Popinky, růžové želvičky i sovičky jsou jako stvořené na ukazování, ale pořád si připomínám to, jak mi maminka vštěpovala, že se sedí s nožičkama u sebe, aby mi nebylo vidět pod sukni. Budu jí to říkat taky? A které další konvence ji předávám mimoděk, aniž bych si to uvědomovala?

Prozatím jsem si předsevzala, že nebudu říkat, že moje dcera něco neumí a nechám ji popasovat se s ostatními dětmi po jejím.