Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme zuby léčili Manducou

Mám slušně našlápnuto ke stu nočních kilometrů. Za čtyři horečnaté noci jsem toho po našem bytě nachodila hodně. Svišťulce začaly růst stoličky a usnout dokázala, jen když jsem s ní chodila.

Někdo na ranní nevolnosti pije mátový čaj, já chodila během těhotenství na procházky. To mi bylo nejlépe. Ke konci to už moc nešlo, ale procházela jsem se alespoň po bytě. Ve dne i v noci. Ve tři ráno jsem koukala na osvětlené parkoviště před domem, hladila si břicho a těšila se na porod.

„Beruško, koukni, jsou venku auta?“ ukazovala jsem teď svišťulce a stála na tom samém místě u okna. Už není v břiše a netlačí mi na žaludek, teď byla v Manduce a kvílela kvůli prvním stoličkám. Hladila jsem ji po zádíčkách a utěšovala se tím, že je  to už devátý zub. Už jen jedenáct!

Pochodem vchod
Nezabraly obklady z heřmánku, vonné olejíčky, jantarové korálky, ani chladivý gel z lékárny. Pak došly nápady. Nakonec se mi nedostávalo ani energie, ani optimismu. Deset dní teplot a tři s horečkami nad 39. Díky lékům jsme se nepropracovaly ke 40, ale i 39 je dost. Malá žhnula jako kamínka. Byla jsem zoufalá a unavená, i když jsme se svišťulkou pospávaly celý den. Noční spánek chyběl a přes den se nedá dohnat, když každou hodinu a půl (v lepším případě) něco v dásničce píchne a beruška spustí svou hlasitou bolestivou serenádu.

Sice vždy kolem deváté večer usnula, ale asi o půlnoci vše začalo nanovo. Kňourání, naštvaný obličejíček, hýkání, řev a pláč. „Vodu nechci, jídlo nechci, tátu nechci, mámu, mámu, mámu, ta má mlíííííko,“ překládala jsem si její věčné uááááááááááááááá. A tak jsem kojila každou hodinu a pak chovala naši třináctiměsíční holčičku skoro až do rána. Nic jiného nezabíralo. Vyzkoušeli jsme kdeco, ale pokaždé se uklidnila až v Manduce, hlavu u mě ve výstřihu, během mého pochodování z jedné místnosti do druhé.

Ale má to i pozitivní stránky!

Co mi také jiné zbývá, než hledat klady, že? Můžu jíst v noci a nepřibírám. Naučila jsem se spoustu ukolébavek, které jsem jí špitala do ouška, když jsme si společně vykračovaly. Mám přehled, kdo ze sousedů chodí pozdě domů a v jakém stavu. Vím, která lampa bliká a kdy ji opravili, vím, že k nám na parkoviště chodí v noci zajíci i bažanti. A vyzkoušeli jsme pořádně Manducu. Funguje. Přežili jsme díky ní zuby.
Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hledala lepší pleny pro syna a našla způsob, jak podnikat

Už tři roky tu píšu o látkových plenách, ale ještě jsem nenapsala, jak jsem se k nim dostala. Bylo to asi rok před narozením Svišťulky, kdy jsem potkala Kateřinu Borunskou. Setkaly jsme se pracovně na veletrhu Pro dítě a ona mi ukázala moderní látkové pleny. Koukala jsem na ni jako husa do flašky. Někdo prodává a šije látkové pleny? Dneska? Po půl hodině, kdy mi je ukazovala a vyprávěla o nich, jsem pochopila, že o tomhle tématu si ráda něco napíšu (netušila jsem, že toho bude tolik a tak dlouho, původně to měl být jen jeden rozhovor). Od té doby jsme se potkávaly čím dál tím častěji, a když jsem otěhotněla, látkování pro mě bylo už samozřejmostí. O čem všem jsme poprvé mluvily? O plenách a o tom, jak se k nim dostala ona. Kateřina má dva syny . Prvorozenému nevyhovovaly jednorázové pleny, a tak začala hledat alternativu. Navíc myslela na ekologii. Prát a žehlit klasické čtvercovky se jí nechtělo. V Anglii objevila Pop-inky, které vyzkoušela, doporučila kamarádkám a pak zač...
Okomentovat
Další informace

Mateřské dostihy

S bývalou spolužačkou Danielou si pravidelně vyměňujeme fotografie dětí. Neviděly jsme se čtyři roky, bydlí na druhé straně republiky, ale v kontaktu jsme. V poslední době se to ovšem nějak zvrhlo. Daniela pošle vždy několik záběrů svého syna, který je o tři čtvrtě roku mladší než naše svišťulka, a připisuje výšku a váhu, kolik toho sní a co už umí. Chlubí se jako každá hrdá máma. Přivedla na svět přece skvělé dítko! Každá to ale děláme trochu jinak. Můžu se nervovat s váhou, nebo se smířit s tím, že jídlo není její priorita Asi všechny rády zdůrazňujeme, v čem náš drobek vyniká. Nikdy jsem nepočítala, kolik toho svišťulka sní, protože toho bylo vždycky málo, ani váhu zase tak nesleduju, naše dítě je hubené jako lunt. Vím, že roste a přibírá relativně přiměřeně, a to mi asi stačí. Kdybych ji neustále vážila a porovnávala s tabulkami, za chvíli bych se zbláznila. „Pro vaše dítě nebude asi jídlo nikdy priorita,“ krčí rameny pediatrička. První rok ...
2 komentáře
Další informace

O tulení, které jsem si užívala, a navíc pomáhalo

Pro novorozeně je to velká změna. Bylo dlouho v bříšku, pořád u maminky a slyšelo tlukot jejího srdce. Po porodu má najednou někde ležet samo. Chce k mámě. Nošení v nosítku či šátku je způsob, jak mu to dopřát a zároveň si nestrhnout záda. Tak nošení chápu já. Nechci tu probírat to, jestli je nošení zdravé pro kyčle a páteř, ani porovnávat názory různých odborníků. Co vím s jistotou, že moje děti přestávaly při nošení plakat, když je bolely zuby nebo bříško. Neumím si představit, jak jinak bychom ty prochozené noci zvládli. Kojíme kdekoli a diskrétně Také mě Caboo, náš předvázaný šátek, nebo Manduca, nosítko, které jsme vybrali, několikrát zachránila při kojení. S nimi se dá kojit za jízdy v autobuse, ve frontě u pokladen nebo během divadelního představení staršího dítěte. Je to diskrétní. Pokud se hladovec neprozradí hlasitým mlaskáním, tak si lidé kolem nemusí vůbec všimnout. Dítě vám v tu chvíli neřve hlady, nemusíte vystoupit z aut...
Okomentovat
Další informace