Min(m)i osobní kouč

Vždycky jsem chtěla vytvořit něco naprosto dokonalého, ale nedařilo se. Omáčka by mohla být o něco hustší, alespoň na jednom nalakovaném nehtu se objevila prasklinka, text blogu by možná šlo ještě trochu přepsat... 

Když jsem slyšela kolegyni vyprávět o koučingu, měla jsem chuť si taky najít nějakého guru, který by poradil, ale nepotkala jsem nikoho, od koho bych si chtěla nechat mluvit do života. Svišťulka se neptá. Dohlíží, kontroluje, trénuje.

Svišťulka v Manduce (naše ergonomické nosítko)

Haló, nezaspi

Každé ráno vstává přesně v 5.50. Teď. Bylo to horší. Před měsícem měla svůj vnitřní budík nastavený na 4.55. Vzala to po Baťovsku, jenže opačně. Zatímco Baťových 99 Kč vypadá lépe než 100 Kč, beruška vstává pokaždé pár minut před celou. Takže já se zhrozím vždy o něco víc. Vidět na hodinách 4 je šílené. Dohlíží, abych nezaspala, abych stihla všechno doma uchystat a mohly jsme na procházku. U všeho asistuje a pomáhá. A když se chce tulit, dohlíží z Manducy.

Ještě tady je smítko

Znáte ten upřený pohled, když se dítě zadívá na podlahu, rychle se přesune a pak se dvěma malinkatými prstíky pokusí sebrat jediný drobek, který v celé kuchyni leží? Svišťulka mě teď pravidelně kontroluje, že jsem uklidila všude a poctivě.

Ještě jsi nesrovnala skříň, maminko

Díky ní a jejím upozorněním jsem vytřela stoletou špínu za pračkou, na trubkách od topení, pod regálem v pracovně. Vůbec jsem musela začít pravidelně uklízet a žehlit. Manžel chtě nechtě přilepil všechny podlahové lišty, které se jen trochu odchlípnuly, dodělal kobercový práh (malá odtrhla koberec a začala pojídat jednotlivá vlákna) a poctivě si uklízí počítač do pracovny, protože v obýváku mu už skoro rozkousala šňůru.


Ale to jí nestačí. Tuhle jsem dovytřela kuchyni a rozmáchlým gestem jí ukázala, že má pro lezení volný celý prostor. Začala šmejdit na obvyklých místech a hledat drobky a vlasy. Nebyly. Vítězoslavně jsem na ni mrkla. Já ti dám, máma umí uklízet. A svišťulka umí hledat. Za pár minut vymetala ručičkou smítka zpod ledničky a nadšeně si je strkala do pusinky. A safra, ještě něco tam bylo!

To poslední kilo, maminko

V těhotenství jsem přibrala skoro pětadvacet kilo. Na začátku jsme měla padesát, na konci pětasedmdesát. Šílené číslo pro někoho, kdo neměří ani sto šedesát centimetrů. Teď mi, jedenáct měsíců po porodu, ještě jedno těhotenské kilo přebývá. A beruška poctivě hlídá, abych si ho nenechala. Každý den ven, každý den jednou či dvakrát na procházku a dlouhou! Sedí a dívá se, spinká až po hodině chůze, a jakmile zastavím, tak se budí. „Mámo, nebuď líná, stěžuješ si, že jsi kvůli mně moc přibrala, tak já ti teď pomůžu to zase shodit. Šup, šup.“

Aniž bych nějakého guru našla, mám svého osobního kouče, který dohlíží, jestli včas vstávám, dokonale jsem uklidila a abych hubnutí dotáhla do konce. Ale ono už není úplně potřeba na mě dohlížet. Něco dokonalého jsem už totiž vytvořila, tedy spíš někoho ;-)

PS: Tenhle blog jsem dopsala na konci února. Chyběla poslední korektura a fotky. Byla jsem hodně unavená, pak i nemocná, ale pořád jsem ze setrvačnosti pokračovala práci všeho druhu. Můj osobní kouč však rozhodl, že to bude jinak. Když si máma neodpočine dobrovolně, tak to vzala do svých rukou. Prospala tři dny. Spala jedině v mé posteli a se mnou. Plakala, naříkala, dokud jsem si s ní nešla lehnout. Jakmile jsem vstala, byla taky vzhůru. I když jsem měla pocit, že spí hodně tvrdě, probudila se. "Mámo, máš odpočívat. Když to nezvládneš sama, pomůžu."